Can love you more than this... - Chapter 9

16. dubna 2012 v 17:19 | posted by Lens |  Can love you more than this...

Takže ;) Malé překvapení :D pro některé :D Než se pustím do psaní tak vám zveřejním 9 kapitolu :) Netrhejte mi hlavu, jelikož to jedině mě se v 1 kapitole dokážou podadřit udělat 2 zásadní věci :D:D Těším se v neděli s novým dílem :D S mimochodem s tím nudným :D i hope you like it! :) btw: velice mě těší, že povídka zajímá čím dál tím více lidí! :) Ani nevíte jakou radost mi to dělá! :)



Jakmile jsem větu dokončila začala jsem plakat. Srdce jako by mi přestalo bít. "Omlouvám se, neměl jsem to po tobě žádat. Jsem idiot. Nerozumím ženám. A nerad vidím když nějaká pláče a ještě horší je když jsem ten důvod k pláči já. Rve mi to srdce. Prosím neplač." Cítila jsem bolest. Přišel ke mě a obejmul mě. Hrozně jsem brečela. Nechtěla jsem se ani pohnout. Chtěla jsem takhle strávit zbytek svého života. V náručí Harryho, i přesto že mě rozplakal, bylo mi to jedno. Cítila jsem to. Cítila jsem že on je můj princ, kterého jsem si představovala ještě předtím než sem přestala věřit ve skutečnou lásku. Jak jsem již říkala na začátku svého vypravování. V životě nemůže být vždy jen to krásné. Byla to bolest. Ale zároveň jsem byla šťastná že mě takhle drží. Najednou se ke mě naklonil a zadíval se mi do očí a já se koukala do jeho, teď už lesklých očí, nakláněl se ke mě blíž a blíž až mě políbil. Líbal mě čím dál tím víc, a já to opětovala. Bylo to tak krásné. Předevšema co najednou vyšli z obchodů. Nechtěla jsem aby to někdy skončilo. Všichni na nás koukali. A jemu to najednou bylo jedno. Alespoň to tak vypadalo. Najednou přestal. Rozhlédnul se okolo a uviděl všechny ty tváře. Najednou mě chytnul za ruku a já ihned věděla co chce dělat. "Běžíme k autu." Pošeptal. "Rychle." Dodal. Rozběhli jsme se a prorazily davem co se na nás koukal. Věděla jsem že to co udělal pro něho bude mít následky. Ale udělal to on, né já. Dejme tomu že jsem malinko dopomohla. Doběhly jsme k autu, otevřeli dveře. "Směr škola, že?" "Ano, ikdyž to stejně nestihneme." "To se ještě uvidí." Namítnul. "Stihneš to za pět minut?" "Riskovat že mi seberou řidičák? Nedávno sem si ho udělal." "Ovšem. Jsem informovaná." "Neznělo to trochu sarkasticky?" "Myslíš?" "Ne, dneska vůbec nemyslím. Právě proto se tě ptám." Nastartoval auto. "V tom případě to chceš stihnout jak?" odbočila jsem zpět k danému tématu. "Znám zkratku." "Wooho! Pán zná zkratku! Já tady žiju celý svůj život, myslíš že kdyby nějaká existovala nevěděla bych o ní?" "Už je to tady zase! Slečna si nedokáže přiznat že je někdo inteligentnější než ona!" "Co si to právě řekl? Ty si mi řekl slušněji že jsem blbá?!" "Ne, že nejsi tak inteligentní." Koukala sem na něho zamračeně, ale chtěla sem ho políbit, věděla jsem, že když se zlobím tak se mu to líbí. "Já že nejsem inteligentní?!" "Né tolik." Tak teď mě už vážně naštval. "Tak se ukaž mistře!" "Děkuji že mi svěřuješ svůj život." "To řekl kdo?" a najednou přidal na plyn. "Ty, ačkoliv jsi to říct nechtěla." Koukala jsem na něho s otevřenou pusou. "Chceš to stihnout, ne?" řekl. "Ráda bych." A najednou jsme se objevily před školou. "Cože?! Jak.." "Zkratka." Řekl a usmál se. "Co za to dostanu?" řekl "Nic tady nemám." Řekla jsem mu. A on ukázal na tvář. A hned jsem ho pochopila. A políbila jsem ho na tvář. "Vydírko." Řekla jsem mu a vyplázla na něho jazyk a lehce jsem se usmála. Šli jsme oba dovnitř školy. Bylo pár minut před devátou. Běželi jsme do ředitelny. Otevřela jsem dveře. Uvnitř byl David. Zástupce ředitele. "Nechala tady nějaký vzkaz?" zeptala jsem se a ani jsem nepozdravila. "Zdravím. Tvá matka si vzala dvouměsíční volno. Nemám tušení kam jela." "Ale..hlavně vy by jste to vědět měl! Neříkala něco?" "Ne, jen byla naštvaná. A říkala že si jí nikdo nezaslouží." "Samohřejmě. Ona je ta dokonalá. Děkuji za váš čas." A zavřela jsem dveře. "Přece někdo musí vědět co s ní je." Řekla jsem. "To asi ano, jenže to je teď náš nejmenší problém." a ukázal na chlápka v černém který byl za oknem. "Měli bychom jít. Nemám zrovna v plánu se s ním potkat." Koukala jsem na něho. "Půjdeš?" "Musím zjistit co je s mámou." "A já musím rychle pryč." "Víš co, já to nechápu. Vidělo to nejméně 50 lidí, určitě i ten fotograf, tak nemám páru o tom proč..." "Políbil jsem tě protože si plakala." "Tomu ti nevěřím! To takhle líbáš všechny holky co pláčou? Třeba fanynky? Tak v tom případě se nedivím proč se na tebe ty holky v tom fasfoodu lepily!" "A já nepotřebuju to abych byl ve všech novinách. Nestydím se za to, nestydím se za tebe, jen prostě nemám rád když se o mě mluví v bulváru. Toť vše. Ne, a to opravdu nedělám. Už mě celkem štve to že mi nevěříš. To že mě pořád z něčeho obviňuješ. Udělal jsem to proto, že jsem se do tebe zamiloval. A teď potřebuju abys ty udělala něco pro mě. Ne, víš co? Nic dělat nemusíš! Končím!" naštval se, zrychlil chůzi a odešel.
Cítila jsem se hrozně. Odešel a nechal mě tu samotnou. Ale mohla jsem si za to sama. Kdo by mohl mít rád holku jako sem já, holku která nikomu nedůvěřuje, jelikož jí to bylo od malička vrito do mysli. Já jsem chtěla věřit. Chtěla jsem věřit úplně všemu. Máma odjela a já se neměla komu na rameni vyplakat. Kamarádku jsem neměla. Neměla jsem nikoho. Celý svůj život sem byla sama, a když sem dostala šanci s někým být, tak jsem jí zničila. Šla jsem chodbou jako bez duše. Neměla jsem v plánu se jít učit. Neměla jsem v plánu něco dělat. Potom jsem si vzpomněla na babičku. A to že jsem měla v plánu za ní jet, teda ne sama, ale s Harrym. Harry tady už bohužel nebyl. Vyšla jsem ze školy. A viděla jsem tam toho chlápka. Šel přímo ke mě. Ale na něho jsem náladu neměla. "Nechte mě být, prosím." Řekla jsem mu. "teď na to opravdu náladu nemám." "Je pravda že chodíte s Harrym Stylesem?" "Už jsem vám něco řekla! A ne, není to pravda, ale vy si to určitě vymyslíte dle sebe. S Harrym nic nemám, a nikdy jsem neměla!" "Hodně zdrojů uvádí že vás viděli..." pokračoval "Byl to omyl. Celý můj život je omyl. A už mě prosím nechte!" a utíkala jsem s pláčem a se zlomeným srdcem.
Doběhla jsem až k nedalekému parku kde jsem upadla na lavičku a začala plakat ještě víc. Nevěděla jsem komu se svěřit. Neměla jsem absolutně nikoho. Potom sem si vzpomněla na babičku. Pojedu za ní. Je to hodina cesty. Rozhodla jsem se a šla jsem na nádraží.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mirka Mirka | E-mail | 16. dubna 2012 v 19:53 | Reagovat

Prídem a čo nevidím ?? :D Samozrejme nový diel :) Wuhúúúúúú :) zas krásny, už chcem ďalšííííí :) začína sa prejavovať moja závislosť na poviedke :D

2 Veronica >>iheart-onedirection.blog.cz Veronica >>iheart-onedirection.blog.cz | Web | 16. dubna 2012 v 20:05 | Reagovat

tak jo..:D na začátku bylo "aww"...:D ale jako co to je ten konec? :D nechtěla by jsi už přestat s tím drama? :D :D grr..:D už se těším na další, i přesto, že to bude asi zase drama co? :D :D

3 susan susan | Web | 17. dubna 2012 v 14:08 | Reagovat

Díky díky díky že si se smilovala nad námi závisláky a dala si nám další úžasnou část povídky:)

4 Žabkáááá ;) Žabkáááá ;) | 17. dubna 2012 v 20:31 | Reagovat

Perfectooo :D úžasný ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I'm fan...

xxx
karaoketexty.cz