Can love you more than this... - Chapter 15

5. května 2012 v 20:39 | posted by Lens |  Can love you more than this...
Já vím jak mě máte rádi :D je sobota a já sem tady s novým dílem, jelikož tuhle část povídky mám napsanou a už píšu prequel :) Snad se bude líbit, zítra tu máte další :)


"Počkat, ty mě zveš na rande?" zastavila jsem se. "I tak by se to dalo říct." "Hmm, nemyslím si že je to nejvhodnější nápad. Co kdyby nás někdo viděl?" Stoupnul si předemne. "A ty si děláš starosti s tímhle?" "Já ani moc ne, ale to tobě záleželo na tom aby..." "Kolikrát sem se už omluvil?" "Jednou." "A kolik omluv mě čeká?" "Počkej spočítám to." Začala jsem to počítat "Minimálně deset. A to říkám minimálně." "Ty nejsi troškař, že?" "Na tohle ne. Jinak se spokojím se vším." "Se vším? Co tím myslíš?" "Nejsem vybíravá." "Ou." "Co, ou? Ty taky nejsi hvězda od jakživa." "Jo, to sice ne, ale jsem kluk." "Tak to potom chápu." A potom jsem si vzpomněla na večer. Na tu akci. Kdybych ale přivedla Harryho, An by si myslela že sem jí neřekla všechno. Ale ona před nedávnem byla stejná jako já, musí vědět že každá holka chce mít své tajemství. "Tak jak jsme se domluvily?" tázal se "My? Dnes večer nemůžu." "A co máš tak důležitého?" "Můj otec.. víš jdu na jednu akci." "Mám rád párty!" "No nemyslím si že to bude nějaká párty. A slíbila jsem to." "Pokud chceš, mohl bych tam jít s tebou. Možná i kluci." "To by bylo super." "Jen, mám otázku. Tím, že tě doprovodím, splním jeden bod k odpuštění?" koukla jsem se na něho. "Ty mě...to se ptáš vážně?" kouknul na mě těma očima "To není fér. Sakra! Přestaneš na mě tak koukat?!" "Dobře, já něco vymyslím. Hele támhle jsou kluci!" otočila jsem se. "Tak tohle asi tajný nebude." "V tom případě tvůj byt nepotřebujeme." "Tak štěstí že jsem tam včera neuklízela." Pozdravila jsem je a obejmula všechny. "Ahoj Cath. Je pěkné že si na nás tady počkala, a vidím že si se 'srazila' i s Harrym." Řekl Lou. "Ohledně tebe, my si to spolu ještě vyřídíme." Řekl Harrymu. A ten raději nic neříkal. "Už minule jsi odjel bez toho aniž bys něco řekl, nebo dokonce i oznámil!" "Víš..omlouvám se." Řekl Harry. "To bys měl." A obejmul ho. "Víš že tě mám na starosti." Harry se jenom koukal do země. "Myslím, že máme společnost." A ukázala jsem na kupu holek. "Jop, asi jsme neměli letět veřejným letadlem." Řekl Liam. "Co se nenápadně vypařit, než sem doběhnou?" tázal se Niall. "Myslíš, že to stihneme? To je horší než raketa." Poznamenal Zayn. Vložila jsem se do toho já "To že tady budeme jen tak stát to ještě zhorší. Je jich hodně. Dostali byjsme se odsuď minimálně za 2 hodiny, pokud by nepřišli další." "Máš pravdu." Řekl Harry. "Vy nejdete?" řekl klukům. A zamířily jsme k východu pro ochranku. Kde čekali 2 chlapy, kteří nás pustily. "Kdo tady má auto?" řekl Niall. A všichni jsme se podívali na Harryho. "Na mě se nekoukejte, vyrazil jsem pěšky." "No to si děláš legraci, ne?" řekl Liam "Nedělám." "Cath?" a všichni se koukli na mě "Na mě se nedívejte taky, zavezl mě sem řidič mého táty." "No tak teď jsme trochu v háji." Řekl Zayn. "Doufám, že máte dobrou fyzičku. Jelikož se bude běhat." Oznámil Lou. "Mě to problém nedělá." Řekl Harry a ostatní kluci přikývly. A jejich pohled opět započnul na mě. "To jako vážně?! Jestli nevidíte, mám na sobě šaty! V šatech se obvykle běhá docela blbě. To myslím vážně!" "A co skusit to?" koukla sem se na ně výrazem 'no to si děláte srandu?!' a odpověděla "Dobře! Skusím to, ale jestli si zlomím nohu nebo chraň bůh dostanu otřes mozku, bude to na vás 5!" "Dobře, dobře. Takže připraveni?" řekl Lou. A otevřel dveře. A všichni jsme beželi. Měla jsem na sobě jen polobotky, naštěstí mě ani podpadky nenapadli. Pár fanynek za námi běželo. Teda, bylo jich víc než jenom pár. Hrozně mě boleli nohy z bot a v těch šatech se neběželo zrovna nejlépe. Najednou jsem upadla. Kluci se otočily. A Harry jim dal signál aby běželi dále a on mě zvedl. "Jsi v pořádku?" "Myslím že jo." "Myslíš?" "Ano myslím." Najednou mě vzal do náruče. Byla jsem ve výšce. A zabočil do uličky. A vypadalo to že jsme se skryly dobře. "Opravdu jsi v pořádku, ta rána jak jsi spadla.." "Myslím že jo, jen mě trochu bolí noha. Ale teď už ani moc ne." Usmála jsem se na něho. "Myslel jsem že se ti něco stalo." Koukal na mě těma jeho úžasnýma očima a já koukala jak se lesknou. Byli tak krásné. Mé srdce začalo být čímdál tím silněji, a myslím že i on to cítil. Ležela jsem v jeho náručí, a ani ta výška mi nevadila. Byla jsem s ním a věděla jsem že se mi nic nestane. Pořád jsme na sebe hleděli. A pak mě políbil. Najednou mě spouštěl dolů na zem a přitom mě líbal. A já začala líbat jeho. Nemohla jsem se ho nabažit. Opřel mě o zeď a zvednul mi ruce a pořád mě líbal. Jeho prsty se proplétaly s těma mýma. Pak mě chytnul okolo pasu a tlačil čím dál víc k sobě. V tu chvíli jsem věděla že nechci být s nikým jiným. Jenom s ním. Bylo mi jako bych se znovu narodila a dostala druhou šanci opravdu žít. Milovala jsem ho, tak jako nikoho jiného ve svém životě. On ve mě ten život probudil. Líbali jsme se až jsme přestali hlídat čas. Bylo to jedno. Všechno bylo méně důležité než to co jsme zrovna v tu dobu dělali.
Najednou přestal, ale pořád mě držel. Hleděl mi do očí. A já hleděla do těch jeho. Toužila jsem opět po jeho polibku, ale musela jsem tu touhu překonat. Najednou řekl "Proč mi to děláš tak těžký?" nedokázala jsem mu odpovědět. Vlastně mě žádná odpověď nenapadala. Všechno bylo tak složité. A najednou jsem promluvila. "Já nežiju život jako ty, budeš se muset smířit s tím že budeme mít odlišné představy." "Tak tohle je mi jasný už jen z důvodu že ty jsi holka a já kluk." Koukla jsem na něho a nechtěla jsem skazit to co máme. "Měli bychom už jít. Kluci na nás budou čekat." A vymotala se z jeho náruče. A on nic neřekl a jenom mě následoval. Šli jsme ulicí a najednou mu začal zvonit mobil. "Prosím. No, malinko jsme se zdrželi. Všechno je v pohodě. Dobře, zachvilku tam budeme." A zavěsil. "To byli kluci. Teda spíš Lou." "Vidím že je po nás sháňka." Dořekla jsem a začalo pršet. "No to snad ne! Moje vlasy!" "Prší, ty jsi v šatech a zajímají tě jenom tvé vlasy?" "Já mám déšť ráda. Ale když mám vyžehlený vlasy, tak je to můj úhlavní nepřítel. Tvůj asi těžko." "Hej. No máš pravdu, jelikož já si vlasy nežehlím. Ikdyž se mi to už párkrát stalo." "Stalo?" "Kluci. Ze srandy." Začala jsem se smát. "To jako vážně?" "Nesměj se mi! S vyžehlenýma vlasama vypadám jako idiot." "Raději si tě nepředstavuji." "Díky za kompliment." "Nebylo to myšleno špatně. Jen doufám že máš tam kam jdeme žehličku na vlasy!" "O tom pochybuju. Nechceš se svézt autobusem?" "Dobrý nápad." Běželi jsme k zastávce. "Kam že to vlastně jedeme?" "Do hotelu. Klukům jsem dal klíče." Přijel autobus a my jsme si koupily jízdenky a nastoupily jsme. Chvilku jsme stály a já sem najednou vybouchla smíchy. Všichni se na mě koukali. Harry se na mě jenom koukal a pravděpodobně si myslel že semnou není něco v pořádku. Mě ale prostě celá ta situace přišla tak strašně vtipná. Pár dívek se k nám přibližovalo davem lidí. A já hned věděla co bude následovat. A smích mě přešel. Kdyby mohli tak by se sem nacpali i další. Hned se ho ptali. Fotily se. A objímali ho. Já sem to samohřejmě chápala. Ale co je moc to je příliš. Autobus zastavil na jedné zastávce. Harry byl celej zaslepenej fanynkami, tak jsem vystoupila, ačkoliv jsem nevěděla kde to vůbec jsem. Abych neopomenula. Naštvaně jsem vystoupila. On chce abych mu odpustila. A co třeba i něco odmítnout? Hodně celebrit to dělá, když zrovna nemají čas nebo náladu. On musí vždycky, a pak si mě nadobro přestává všímat. Ať si mě hledá kde chce! Pomyslela jsem si. Venku už pomalu vysvítalo slunce. A vlasy jsem neměla až příliš mokré. Jenom vlhké.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tay-swift-team tay-swift-team | Web | 5. května 2012 v 21:40 | Reagovat

Ach jo, proč to maj pořád tak divokýýý :)

2 AnNe AnNe | Web | 5. května 2012 v 21:46 | Reagovat

Já taky už dost dlouho ;)) Mně se líbí, je skvělej, ale na originál to samozřejmě nemá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I'm fan...

xxx
karaoketexty.cz