Every piece of your heart - Chapter 4

29. května 2012 v 22:09 | posted by Lens

Řekla jsem si že bych mohla přidat novou kapitolu naší ffky s Evíí :) Která se už pravděpodobně bude objevovat jenom na tomto blogu :) doufám, že se bude líbit, a s další se těším...nwm kdy :D musím určit den, kdy to budu sem dávat, ale jelikož to nepíšu sama, tak to bude těžké určit, když to třeba nebude napsané :)


Probudila jsem se ve svém hotelovém pokoji, ve kterém jsem dočasně bydlela, než si něco najdu. Říká se, že Británie je deštivá země, ale mě to tak vůbec nepřipadalo. Roztáhla jsem závěsy, a slunce mi začalo svítit do tváře. Neměla jsem žádné oblečení, jelikož by to bylo nápadné. Rozhodla jsem si teda nějaké dojít koupit. Vyšla jsem z hotelu, ještě celá rozespalá.
Nemohla jsem uvěřit, jak je Londýn velký. Procházela jsem už snad stý obchod a všude měli něco krásného. Nechtěla jsem moc utrácet, ale nic mi nezbývalo. Milovala jsem veškeré boty a už i jen samotnou módu. Zrovna jsem si prohlížela proužkované modro bílé šaty, když se ke mně začali přibližovat dívky, asi jen o něco mladší než já. A hádali se. "Nemyslím si, že to bude vhodné, rozhodně bych si vybrala něco jiného." "Ale Kelly, tobě se nelíbí nic!" "Jdeme na koncert, kde se pravděpodobně setkáme s klukama, tak si vyber něco lepšího, jinak s tebou nikam nejdu!" Přiblížily se ke mně ještě blíž. "Páni. Ty šaty. Ty by se určitě líbily Louisovi!" "Proužky má rád." "Jsou dokonalé!" poslouchala jsem je. "Byla jsi včera na tom letišti?" zeptala se jedna. "Já jsem to nějak nestihla, musela jsem jít za mámou. Ty?" "Taky bohužel ne. Ale na příští setkání jdeme obě." "Ty tomu říkáš setkání? Běhat za někým, kdo před náma utíká?" "No, dobře tohle zrovna není nejvhodnější způsob jak ho požádat o autogram, ale vždyť on je tak sladký! Všichni!" pořád jsem se koukala na ty proužkované šaty, a přemýšlela o jejich rozhovoru. Mohl to být ten Louis, kterého jsem potkala? Vždyť i jeho honily nějaké holky. Najednou jsem sebrala odvahu a zeptala se jich. "Pardon, ale můžu se na něco zeptat?" "jasně." Řekla jedna z nich vřele "Vy tady mluvíte o Louisovi z..?" "Ty neznáš Louise? One Direction." "Vážně netuším." "Dneska mají koncert v jednom klubu, sice si myslím, že to tam bude plné, ale můžeš se přijít podívat." A napsala mi adresu. A já se pouze usmála.
Ty šaty jsem si nakonec koupila a vzala si je do toho klubu. Chvíli mi trvalo, než jsem tam vůbec trefila, ale našla jsem to. Opravdu tam nebylo moc lidí, ale u dveří stála ochranka. Přemýšlela jsem jestli úsměv zabere, ale pustili mě bez větších problémů. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem si šla pro punč. Aspoň mi tvrdili, že to punč je, ale když jsem si chtěla jít sednou jinam, nepříjemně se mi podlomily nohy a už jsem padala, jenže mě něčí ruce chytly. "Ehm.." zvedla jsem hlavu, nevěděla jsem, kdo to je, ale když jsem uviděla ty dokonalé oči jen jsem omámeně mrkla. "Louisi?" vytřeštila jsem oči. "Co tu děláš?" podíval se na mě rozrušeně, vypadal naštvaně a neustále těkal pohledem ke dveřím. "Nó, vlastně jsem se sem šla podívat," zamumlala jsem naštvaně a ucukla jsem. "Promiň, ale musím jít a ty by jsi měla taky." Nechápala jsem to, on se na mě ani nepodíval a odešel. Vytočilo mě to snad ještě víc a posadila jsem se zpět k baru. Když v tom se vedle mě posadil chlap středního věku. Polka jsem, ale v tom se na mě podíval. Bylo mi jasné, že teď už neuteču. "Dave," vydechla jsem a sklopila pohled.
"Jednu whiskey," Řekl barmanovi. "chceš taky něco Jennifer?" "Jak vidíš, mám. Co tady děláš?" "Ale tvůj otec mi volal, když se dozvěděl kde jsi. Buď ráda, že tady nemáš nějakou ochranku." "Jak se to dozvěděl?" "Má své zdroje." "Tebe, samohřejmě." "Ještě včera jsem byl v Itálii. Takže těžko. On si dokáže zjistit všechno." "A co bude dál? Máš mě dovézt zpět do Ameriky?" "Popravdě? Tohle byl jeho první plán, ale nakonec jsem mu to rozmluvil." "Je mi sakra 18 let! V Evropě jsem už dospělá!" "Jenže, ty ses tady nenarodila. Tady možná si dospělá, jenže tvůj otec se na to kouká jinak." "Samohřejmě. Takže co bude dál?" "Jak dál? Jako jak dopadneš? Ani vlastně nevím. Tvůj otec mi zatím nic neřeknul, ale bylo by dobré, kdybys mi dala číslo, abych tě mohl předem informovat." "Dobře. Ty mu dáváš informace?" "On má všude své lidi, a navíc teď se na tebe nemůže moc soustředit, kvůli kampaňi. Já mu osobně informace nedávám." Dopil a zaplatil. "Pamatuj, měj se na pozoru. Jinak se to všichni dozví, a pro tebe to nebude dobré." A odešel.
Z pohledu Louise:
Nevěděl jsem, co mám dělat. Co tu sakra dělá? Neměla tu být, nesměla se to dozvědět! "Loui, co tam sakra ještě děláš?!" zakřičel na mě Harry a já cukl pohledem. "Není mi dobře," sesunul jsem se po zdi a složil hlavu do dlaní. "Co se děje kámo?" přišel ke mně Harry a zmáčkl mi rameno. "Jsem srab, že jo?" zvednul jsem hlavu a stačil mi jeho jediný pohled a znal jsem odpověď. "Nejsi, kámo. Co se stalo?" jen jsem zakroutil hlavou. "To je jedno, stejně jí neznám a je to jen další namyšlená holka a nebo něco hůř." Odsekl jsem, ty slova ze mě vyšly tak hořce. Nevěděl jsem, co jiného říct. Co, když je jen doopravdy nějaká zlatokopka? O co hůř, co když je to novinářka? Konejšil jsem se slovy, že jsem udělal dobře a šel za klukama zpívat.
Připravoval jsem se na pódiu a viděl jí s nějakým chlápkem, jak se tam s ním skoro hádá. Nevěděl jsem co si o ní mám myslet. Jelikož moc textu nemám, tak jsem své odzpíval a šel znovu do zákulisí. Poté za mnou přišel Harry. "Jsi v pohodě?" "Jo v pohodě, jen mě začala bolet hlava." Zalhal jsem. "Jasně, a já sem si dnes ráno nechal vyžehlit vlasy. Lhaní ti moc nejde, kámo." "Nech to být. Budu v pohodě." Řekl jsem, abych ho odbyl. "Dobře. Zachvilku jdeme opět na jeviště. Zvládneš to?" "Jasně." Řeknul jsem a šel si pro vodu.
Z pohledu Jennifer:
Dopila jsem pití, a zvedla se od baru. Co si to otec jen myslí? Že mě může mít neustále pod dozorem? Byla jsem opravdu naštvaná. Najednou jsem se opět soustředila na to, kvůli čemu jsem přišla. Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem Louise neviděla. Podium bylo prázdné. Najednou se setmělo, a podium se rozsvítilo. Uviděla jsem ho, a on se na mě taky podíval. Ale nevypadal moc šťastně, že mě tu vidí. Ale já jsem jen nechápala důvod. Přetrpěla jsem jeho, skoro nešťastné pohledy, až najednou písnička skončila. A on sešel z podia, směrem k baru. A dělal jako že mě nevidí. Nevěřila jsem svým očím.
"Co to má sakra znamenat?" došla jsem k němu a vyštěkla jsem po něm. "Proč jsi mi lhal?" polkla jsem, nebyla to tak docela pravda. "Proč jsi mi to neřekl?" "Neměla by jsi to snad vědět? Nechceš se tu každýmu z nás dostat do postele?" nemohla jsem uvěřit z čeho mě tu obviňuje. "Což-e-e?" vykoktala jsem a zaleskly se mi oči. "Jak si to mohl říct?" Slzy mi stékaly po tváři, vlastně jsem nevěděla, proč? Co mi záleží na nějaké hvězdě, která má všechno? Nedocházelo mi, že by to stejné mohl říct o mě, kdyby věděl, kdo jsem. "Tak si jdi!!" Zaječela jsem po něm, když na mě vyděšeně koukal. Já se sebrala a vyběhla ven, chtěla jsem se takového života vzdát, ale on mě neustále pronásledoval...
Zastavila jsem se, abych to vydýchala. Kdyby to šlo. Cože to o mě řekl? Ne, tak tohle mu nikdy neodpustím! Co si o sobě myslí? Že já sem byla tak pitomá! A to jsem měla dojem, že Britové jsou lepší, než Američani. Co já vlastně vím o životě, když jsem vyrůstala v bavlnce? Každý na mě nemůže být milý. Nabrala jsem naštvaný krok, a v tom na mě někdo zakřičel. Zastavila jsem se. "Jenn!" Ignoruj ho. Říkala jsem si sama pro sebe. Ale v tom mě doběhnul. "Omlouvám se." Řeknul. "Ty jsi mě obvinil z cizoložství! Přišla jsem tam jen proto, že mi to řekli nějaké holky. Ale tobě to příjemné očividně nebylo. Obyčejné promiň mi stačit nebude!" řekla jsem a otočila se na něho. "Já jen…vážně jsem to říkat nechtěl. Jen já vlastně nevím kdo jsi, nevím o tobě vůbec nic." "A ani vědět nechtěj!" "Proč ne?" "Protože je to celkem nebezpečné." "Jak to myslíš nebezpečné? Ty jsi dcera nějakého mafiána?" "Kdybych byla, možná bych měla vetší klid. Přijela jsem sem kvůli tomu, že jsem nechtěla být stále pod něčím vlivem. Můj otec je…" ale najednou jsem se zarazila. Nebudu mu to říkat. Na co by mu to bylo? Vysmál by se mi do očí. "Kdo?" "Ten chlápek, co za mnou přišel, mi řekl, že je to moc nebezpečné a já nechci být návnada pro někoho, kdo nemá rád Ameriku, nebo mého otce." "Já to ale stále nechápu." "Ráda jsem tě poznala." Řekla jsem a otočila se a vrhly se mi slzy do očí. Najednou mě chytnul za ruku. "Je mi jedno co tajíš. Ale nechci abys odcházela, i když jsem se choval jako totální pitomec."
"Proč?" zamumlala jsem a sklopila hlavu. "Co proč?" Prstem mi nadzvedl hlavu a donutil mě, podívat se mu do očí. "Proč to děláš?" vydechla jsem mu do tváře. Nedokázala jsem se ovládat, když byl tak blízko. Najednou začalo pršet a já se začala smát. Nevěděla jsem, co dělám, ale sundala jsem si boty a začala tančit v dešti. "Neblázni, je zima" zakřičel na mě a z jeho hlasu bylo cítit zoufalství. "Ne-e-e jsem volná!" zakřičela jsem a pár lidí se na mě otočilo. "Moc hezký že to tak cítíš, ale budeš nemocná." "U nás se deště dočkám jen málokdy." "A to jsi sem přijela kvůli dešti?" "Ty zkazíš každou zábavu, že?" Koukla jsem se na něj podezíravým pohledem. "Dobře, už mlčím. Ale alespoň si vezmi můj kabát." A přetáhnul ho přes mě. "Nechci ti vážně tu zábavu kazit, ale začíná hřmít." "A ty jsi z cukru?" řekla jsem a uvědomila jsem si jak jsem se trefila. "Kdybych byl, tak bych tu už dávno nebyl." Řekl a usmíval se.
"Přece se nebojíš bouřky?" zasmála jsem se. Jeho pohled byl záhadný, přemýšlel. "Víš kolik lidí se bojí bouřky?" tázal se mě zvědavě. Jasně, pan chytrej. "Nóó, ne?" znovu jsem se zasmála. "Co tu vůbec ještě děláš?" snažila jsem se do toho dát, co nejvíc uraženosti a nechápavosti. Při tom jsem na něj dělala xichtíky. "No, víš to mi neuvěříš, ale okouzl.." v tom se rozvalily dveře a ven vyšli čtyři kluci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mirka Mirka | 30. května 2012 v 8:04 | Reagovat

nááá :) krása.. dúfam, že nového dielu sa dočkáme čoskoro :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I'm fan...

xxx
karaoketexty.cz